Návrat do Prahy

Miluji focení, a přitom jsem se mu už půl roku pořádně nevěnovala. Sem tam se na mě usmálo štěstí. Ale dříve jsem  svému koníčku byla více oddaná. Už v listopadu mě oslovil velice zajímavý člověk. Chtěl mě před svůj foťák. Jen tak z ničeho nic…

Chvíli jsem přemýšlela, jak se ke mě tento člověk došel. A pak mi to došlo. Komentování blogů! Vždy když na mě nějaký článek zapůsobí více tak na něj odpovídám. Občas trochu zcestně, ale nikdy si nikdo nestěžoval. A tentokráte se to spíše vyplatilo. Největší vtip je v tom, že to byl blog fotografa Petra Jedináka. Ale no, prostě neumím být potichu. A řeknu hodně věcí na plno.

Jelikož mi napsal a sem tam jsme krom domluvy něco prohodili. Nevypadal, že bych mu tímto přístupem lezla na nervy. Naopak. Působil zaujatě!

První focení jsme si naplánovali na prosinec. Kdy už jsem byla nalomená k tomu, že se musím přestěhovat zpět do Prahy. Bohužel, mě spolubydlící omylem zamkl v bytě. A mě se plány rozpadly. Odjela jsem jen na víkend a dala si další měsíc na přemýšlení. Také jsem se bála, že mi neuvěří a na focení nedojde. Spletla jsem se!

Pochopil mé problémy. A když jsme si stanovili odhadem čas pro druhý termín, byl nadšen, že to nevzdávám. Nebo jsem alespoň nabyla toho dojmu. Čas se blížil a já byla nervózní. A najednou to bylo tady! Musela jsem si sbalit své věci a vydat se na cestu!

Přestěhovala jsem se ze dne na den. A den po té, mě čekalo focení. Znala jsem jeho tvorbu, uměla jsem si představit  koho mám čekat. Ale přeci jsem byla nervózní. Jaké to bude? Co budeme vlastně fotit. A sednu si s ním do noty?

Zvonek zazněl. A já se zachvěla chladem. Jen chvíli to trvalo, a velké vchodové dveře se otevřely. Stála jsem mu tváří tvář. Fotografovi o kterém jsem tolik slyšela. Jehož řádky jsem hltala. A najednou, měla jsem mu právě já stát modelem.

Okouzlená. To byla má první patnáctiminutovka. Jeho byt je úchvatný a všude jsou fotografie. Atmosféra je tam úžasná. On je upovídaný a přímý pohodář. První chvíle jsou tedy spíše o nasátí atmosféry, uvolnění a poznáním. Bavili jsme se o všem možném. Ale nějak nejhlouběji mi utkvělo pár vět o úchylkách. Proč? Neustále jsme se k nim vraceli a rozvíjeli je… Přišla jsem k zajímavé myšlence. Není to tak, že bych neměla úchylky. Zřejmě jich mám mnoho, jen jak se pochybuji mezi hodně otevřenými lidmi. Tak mi mé úchylky nepřijdou speciální a zvláštní. Nejen panem Jedinákem, ale i mým známým Tomášem Mičákem mi bylo řečeno, že mám minimálně jednu velmi zvláštní zálibu. Self shibari! Údajně je velmi málo k vidění. Mě se nezdá, ale dobře. Půlka focení se tedy věnovala právě tomuto.
Ono se jen svázat problém není. Ale od Jedináka na mě přišla žádost, zda zvládnu závěs. Nikdy dřív jsem se sama nezavěšovala, tak to byla velká výzva. A upřímně? Baví mě to, vážně. Jen vymyslím kde trénovat a rozvinu to více…
Jenže to bylo až později. Možná už jste slyšeli o výstavě orgasmických portrétů. Tak nějak mě nenapadlo, že se tato sbírka bude rozšiřovat. Ale skutečně, galerie se rozšiřuje. A tak i mě vyzval, zda zvládnu být modelem pro tuto fotku. Upřímně? Nezvládla jsem to. V první fázi jsem se vlastní masturbací nedokázala dostat ani k náznaku orgasmu. A v pokusu dvě jsme jej propásli. Otázkou je proč. Zda mě znervózňoval, nebo ta poloha… nevím.
Ale čím to začalo, tím jsme se téměř i loučili. Protože on touží po fotce mého orgasmu. A já se v ohledu orgasmu potřebuji ještě mnohé naučit. Což je téměř perfektní spojení no ne? Napadá mě, co kdybych to příště zkusila jinak. Co když se mám právě překonat a zažít poprvé jiný než masturbační orgasmus?
Mimo jiné se díváte jen na digitály. Tedy pravé fotografie, kvůli kterým to všechno, nevidíte. Jsou totiž na skleněných deskách v ateliéru. A to je jeden z důvodů proč si přečíst o Petrovi třeba na jeho webu. Jedinečně umí popsat techniku, kterou fotí. Mě na to nestačí slova. PĚT MINUT
Poslední fotkou na desce je fotografe s mou malou liškou. Zamiloval si ji, tak jako já. Rozhodl se ji použít v sérii “Děvka ve mě”. Ano fotografie vznikla, ale… nevím zda je z ní cítit děvka. Oproti tomu, když jsem se oblékala, neboť focení skončilo. A nasazovala si svůj postroj a krajky. Padla věta podobná této: “Tohle je děvka!” A je to svým způsobem pravda. Protože když se žena úmyslně snaží být neodolatelná tak, že zneužívá úchylky proti lidem, za kterými jde. Pak jistě odhaluje velmi okatě svou děvku.
Mezi každou deskou jsme si dávali pauzy a povídali si. Ovšem možném. A já každou chvíli obdivovala jeho všudypřítomné fotky. Díky nim mě napadala různá témata. A vymysleli jsme fotografie, které spolu v budoucnu chceme nafotit. Tedy jsme se jistě neviděli naposledy. Moc se těším. Příjemné focení, skvělé výsledky a výborná společnost charismatického Petra. jo to mě baví!

Tak už klasicky, šli byste do podobného focení? Zaujala vás Petrova tvorba? A zaslechli jste o projektu orgasmických portrétů?

6 komentářů u „Návrat do Prahy

  1. Shodou náhod jsem viděla Show Jana Krause, kde byl Petr Jedinák hostem. Vypadá jako velmi otevřený člověk a focení s ním musí být zážitek. Po dlouhé době jsem vydržela skoro 15 minut věnovat jen tv.

    1. To se ti nedivím. Tento díl show jsem také viděla. Já jsem se u toho velmi smála. A rozhodně každému otevřenějšímu člověku doporučuji si s panem Jedinákem alespoň popovídat. Stojí to za to. A většinou je na akcích, kde se objevuje (případně vernisážích), i docela dost možností. 🙂

  2. Wow, nádherná práce se světlem a stínem na tvém něžném těle. Klobouk dolů – za práci fotografa i za tvou krásu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *