Temný les

Shibari je záležitost pro mnohé spíše ateliérová. Ba dokonce nechápou jak někdo může na lanech pohodlně viset. Mě toto vždy přišlo velmi omezující. A naštěstí nejsem jediná! Závěsy k tomuto patří už déle, ale méně se věší venku. Znám však člověka, který mé nadšení z venkovního věšení sdílí!

Plánovali a bavili jsem se o tom již déle. Konečně již bylo i dost teplo. Navíc mu věřím, přeci jen již mě svazoval a jednou to i fotil. Řeč je o Tomášovi Mičákovi, fotografovi velmi nevšedním a zajímavém. Mimo jiné také mým známým. Ten den kdy se to dalo uskutečnit měl přijít velmi brzy…

Pozval mě na premiéru Star Trek: Beyond, kde samozřejmě fotil. Byla jsem zrovna v Praze a tak jsem pozvání ráda přijala. Zmínil se, že by to té chtěl jít fotit. Nebyla jsem proti. No plně mi nedošlo že to bude v venku ještě ke všemu v lese. Jen při svitu měsíčku.

Premiéra byla bezva, i přes pozvané hosty nás tam bylo jen pár. Film jsme si užili a v dobré náladě se vydali na cestu. Přeci jen, léto. To hned každého táhne toulat se městem při měsíčku. Tomáš přišel s tím, že zná jedno místo, kde budou fotky super. Tak koupil víno a za veselého vyprávění jsme se vydali ten zázrak hledat. Nevěřili byste jak těžké je v Praze najít les. Málem jsme se ztratili a téměř to vzdali. Ale to by nebyl Tomáš aby to nechal tak.

Les se našel. Nakonec i správné místo. Jen… další problém! Byla tam daleko větší tma než jsme čekali. A my neměli moc jak si posvítit. Telefony téměř vybité. Šílenost. Ale on mě znovu nezklamal. Prostě řekl, že to zvládne po tmě! A tak jsme mě svlékli a pustili se do toho. Vždy se mu snažím pomoci jak jen to jde, ale bylo to složité. Navíc to trvalo o dost déle než obvykle a mě pomalu, ale jistě začínala být zima.

Byla jsem sice na svém kabátě a Tomáš mě  zahříval, ale nebylo to nic platné. Vedle byl totiž potok a od toho šel chlad. Naneštěstí byl právě tam ten správný strom na podobné věci. Ono totiž není jen tak na větev zavěsit člověka. A tak nám zdejší kmen (i když téměř vyvrácený) přišel jako lepší volba. A tak jsem zatla zuby a snažila se moc neremcat.

Když ono to vážně není tak lehké. Jakmile mě přivázal ke stromu a já jen tak stála bylo to fajn. Mrzlo mi jen tělo, ale dalo se to vydržet. Počkala jsem až si nastaví techniku (ano po tmě to muselo být pro něj fakt príma) a šlo se na věc. Fotili jsme jak doteky nohou se zemí tak momenty kdy opravdu visím. Kupodivu jak jsem vždy vyskočila do závěsu a celou váhu položila na lana a jen tak se tam houpala, docela to bolelo. Ale myslím že kdyby byla lepší teplota i tohle by bylo jiné. Na druhou stranu mě to neuvěřitelně bavilo. A tak jsem tam poskakovala a stěžovala si asi pět až deset minut.
– Je to můj odhad, nebo spíše jak mě to uteklo. Realita mohla být úplně jiná.

Když už jsem to vážně nemohla vydržet a reptala až příliš propustil mě. Nalil mi víno a pochválil mě. No jo, ale to nebylo ještě vyhráno. Protože i když jsem se oblékla zima mi byla pořád. A tak jsem v cuku-letu sbalili techniku a všechny věci a utíkali na nejbližší bus. Tedy zpět ke kinu. A zase jsme se ztratili! Protože ten les byl prostě zrádný!

Avšak celá tahle noční bojovka měla úžasné kouzlo! V létě při měsíci mezi lukami a lesy – krása. A ráda na tuto zběsilou akci vzpomínám. Jen… jsme se oba báli zda fotky vůbec vyšly podle plánu. Posuďte sami.

Nakonec: Obecně s Tomášem jsme ještě vlastně takhle oficiálně nefotili, vždy vznikaly spíše momentky. Ať už z návštěv, či akcí. Rozhodně bych s ním ráda fotila více. Vize máme oba velmi barvité. Jak fotí si můžete prohlédnout všemožně na blogu. Například v záhlaví nebo ve většině černobílých a lehce zrnitých fotek. (snažím se jej vždy uvést jako autora když je fotka jeho dílem) Doporučila bych jej každému kdo má dost odvahy a šílenou povahu. Dobře si pak popovídáte a výsledky budou stát za to.

Tak co, jaký je váš závěr? Líbí se výsledné fotky? Šli byste do něčeho podobného? A necháváte se odradit překážkami?